Vladimír Páral

Český spisovatel, můj oblíbený industriální.

Milenci a vrazi [173]

– v patrech kroky, křik, smích, pláč a i za nejhlubšího nočního ticha slyšet bublání rozkoše a vzlykot žalu, což se sobě navzájem velice podobá, neboť lidské je vlhké…..

Modrošedé kontury závodu, věž, stanice a haly, v jitřním oparu jak kotvící letadlová loď, velkolepá, poutavá a vzrušující technická hračka z kovu pro muže..

..a unaveně diktující elegantní formulace závěrů posledního čehosi a podkladů pro příští cosi,..

Nad plechovou římsou se tetelil žhavý vzduch a otevřeným oknem vnikal dovnitř béžový prach zviřovaný těžkými náklaďáky a nasládlý pach dehtu tajících střech.

Pod oknem přejela desetituna s vlekem a těžce rozřinčela skla.

Autobus brzdil, dívka vstala, a jak v tlačenici míjela Borka, pohladil jí připravenou rukou ňadro, netrvalo to ani vteřinu, nikdy se přitom na sebe nepodívali a dívka už vystupovala a Borek jel dál a vystoupil až u mostu přes Labe.

Do ztichlé haly se snášel peruťový šumot stropních zářivek jak padající sníh.

„Tak půjdem na plovárnu…“ „Ekluje se mi dát se očumovat tím milionem blbců tam.“

V noci tady máme pusto jak na vraždu nebo lásku. Čím víc o těchhle dvou aktech přemýšlím, tím menší v nich shledávám rozdíl.

A kdyby zítra celej Kotex vyletěl do povětří?“ „Tak se leda zachechtám.“ „A pudem dělat o barák vedle. Moc dobře na nervy dělá nemít co ztratit.“

„Schejbal mě už nechtěl poslouchat, že ho připravíme o nervy,“ řekla Jolana párajíc prstem břicho ryby. „Jen do grázla, stejně dělá hovno.

„Ty grázle, ty svině –“ skučel Bogan Tušl jak kopnut pod pás a Jolana, hledíc na Maddinu necudně prosvítající kurevskou krásu, na prsy vzpřímené náruživými masážemi potmě, na ploché pevné břicho, o němž se domýšlela, co vše se na něm už odehrálo – „Ta vaše štětka patří dávno do Kostomlat!“ zavřeštěla nenávistně.

OBECNĚ SE UZNÁVÁ a nejnovější vědecké výzkumy to potvrdily, že vykřičet se jen tak, zcela bezdůvodně, je nejlepším způsobem, jak se odreagovat a ulehčit nervovému napětí. V Newcastlu v Anglii použili tuto metodu hromadně. Na ná- městí se shromáždilo 200 osob jen proto, aby si sami tento způsob „odlehčení“ vyzkoušeli. Po vykřičení se zase, tentokrát už klidnější, rozešli do svých domovů.

V přílbách, ve vysokých botách anebo jen v čepicích a polonazí nás vyhubí ohněm a mečem. Bude to velmi krásné, nemůžeme si přát lepší konec… — Jean Genet..

Pololeže ve své hluboké lenošce, s rukama volně položenýma na chladivém modrém atlasu, s hlavou lehce zabořenou do vysokého měkkého opěradla a s přivřenýma očima vychutnával doktor Evžen Gráf jednoduchou radost spočinutí.

..a vplouvá do konejšivé úlevy.

Palčivá krev Borgiů docházela ukojení jen se sebou samou,..

„Ne. Přišel jsem za vámi jako za dobrým člověkem.“ To je rána pod pás. „Vedoucí závodu není povinen řešit podobné situace na úkor své vlastní rodiny.“ „Prosím vás o milosrdenství.“ Po schodech nahoru. Varujte se prvního hnutí mysli, varuje Talleyrand, bývá nejušlechtilejší.

Soucit je na místě. Vědomí viny. A taky závist, eh, starý pane? Tohle ty si už dovolit nemůžeš. Už nikdy. Nikdy je strašné slovo. Obsahuje smrt.

V den, kdy se zasnubovala s kapitánem dělostřelectva Bruno Rafajem („Snad mě pochopíte…,“ psala v dopi‑ se na rozloučenou, „ale bylo by to příliš krásné…“), zakoupil Evžen v Neffově železářství břitvu z pravé sheffieldské oceli, připravil si ji na okraj vany spolu s lahví Parfait Amour , krabičku cigaret Parisienne, osmi šlehačkovými zákusky od fy Myšák a Baudelairovými Les fleurs du mal a začal ohřívat vodu. V takzvaných lázeňských kamnech to trvalo čtyři hodiny a unavený Evžen usnul v horké vodě s francouz‑ ským slovníkem v ruce. Ráno byl slovník zcela rozmočen, šlehačka mírně navinutá, ale jíst se ještě dala.

..doplížily se k přízemnímu oknu, kde přilepily houni medem na sklo a tiše promáčkly okenní tabuli.

Evžen hrabal nohou ve spadaném listí zaplaven podivnou jistotou, že cosi odchází navždy, a úzkostí z budoucnosti.

Mladičký Julda učinil objev, že dobro oblažuje nejvíce svého dárce.

..pociťuje vděčnost a neskonalou radost, že lze tak lehounce a sladce sloužit nebesům a zároveň i lidem na zemi.

..necudná alotria ve tmě.

Okupací ukutá velkolepá národní soudržnost brala rychle za své ve rvačkách o koryta.

To máte třeba jak s válkou: kromě pár stupidních generálů ji nikdo nikdy nechce – a válka nakonec vždycky je.

Ale horší je ta touha mý kůže, ta šílená potřeba nějakýho dotyku, jakýhokoliv, jen aby byl lidskej a teplej, – nemyslím teď zrovna sex, ale vůbec jakejkoliv dotyk, kerej je už poslední komunikace, když už není cesta, není spojení a není řeč…..

Zde vidíme zřejmě rys ze zvířecího milostného života, potřebu samičky, aby byla samečkem podrobena násilí… Z té příčiny může býti mnohdy určitá dávka surovosti a bez-ohlednosti – skutečně, či jen zdánlivě – docela vítána jako projev tohoto násilného činitele.

Madda spí v kuchyňském přístěnku, přímo za touhle zdí… tajil jsem dech, abych ji slyšel oddechovat.

Panský móresy: honit jedno sousto pěti lžičkami po malovaným talířku…..

Páni bojovníci, ten má tady knížek jak v půjčovně! To přece nemohl sám všecko přečíst… ačkoliv blbej je na to dost.

Nač potřebuje pitomej šestnáctiletej fracek koberec a dvě křesla jak v ředitelně a piáno docela sám jen pro sebe? Žijete si teda jak prasata v žitě. Dobrý, až bude revoluce, aspoň vím, kam vrazit.

..na pozadí oprýskaných fasád, osleplých oken a dřevěných ohrad téhle NAŠÍ ulice..

Pozdě večer načmáral Bogan na vytržený list linkovaného papíru POMSTA ZA MADDU ZAČÍNÁ – – – ČERNÍ JEZDCI, zabalil listem připravenou hrudku sklářské škváry, vyplížil se před dům, mrštil poselstvím do zavřeného okna v prvním patře, plný zásah a třesk střepů, Bogan se skryl za hydrantem, kde v klidu vykouřil dvě cigarety, a pokojně se oklikou vrátil domů, jeho lůžko ještě teplé a tázavý pohled rozespalé Jolany.

..a když se ho jakýsi brejláček se silným tikem ve tváři pokoušel nudit jakýmisi výkresy, odstrčil rázně papíry a odklidil blbečka pohrůžkou, že „při takovýhle buze-raci bysme se na tohle mohli případně taky vysrat!“,..

Něco lží a něco benzinových par, něco negerských rytmů pralesa a něco alkoholu, něco dotyků příslušných erotogenních pásem – a odolá už málokterá evropská dcera – u frigidek a vysokoškolaček pak ještě něco cancu a tedy 2-3 dny nudy navíc: „Věříte na přátelství mezi mužem a ženou?“ „Ovšem, ale není láska krásnější?“

Napřed jsem nechtěla a pak chtěla Nebo napřed chtěla a pak nechtěla? Ze školy nás propustili průhledné Pořád se něčeho bát člověka zneurotizuje..

Oba čteme ve vaně:..

My vše strpíme, vždy. Umíme už jen ustupovat, před kýmkoliv. Jsme altruisté – z lhostejnosti k sobě samým.

Žilnaté ruce smetající tvrdé drobty chleba z našeho už schodu..

„Když štěstí vrcholí, změní se ve sténání,“ praví Larose v té kruté hře velmistra krve Michela de Ghelderode. „Bolest a rozkoš se tedy mohou vyjadřovat stejně?“ ptá se ho Markéta a Larose ji přesvěd- čuje: „Když vám to říkám! Rozkoš je jen zkrácené mučení. Ale, že vás tohle zajímá! To všechno přece žena zná?“

A zhyne jeho rukou s rozkoší…..

Hned prvního dne (Gráfovi přibyli do Athén v 16.52) si vyšla Zita na toulku dál od hotelu, a když pak zabloudila do chudých čtvrtí, rozšířenýma očima hltala výjevy biblické prostoty a elementární‑ ho lidství, přeplněné domky mnohačlenných rodin žijících pospolu s domácími zvířaty, stařeny v černém u rozpálených bílých zídek, bosé dívky v přiléhavých šatech z jednoho kusu hrubé černé látky, dole roztřepené, hemžení nahých dětí a osly s hejny much v očních důlcích, vyschlé žilnaté ruce smetající drobty tvrdého chleba z kamenného schodku a vkládající je jeden po druhém do bezzubých, naprázdno žvýkajících úst. Poprvé v životě uzřela Zita hlad a sklonila se před jeho majestátem.

„Nedrásejte mě… to na mě už nepůsobí. Už sotva co…..

Vždycky se člověk baví nejvolněji, když má už všecko prošvihnutý.

..vzal si na to dokonce obrovskej doutník, což dělá jen při úplně slavnostních příležitostech, originál kubánskýho Upmana v hliní- kovým pouzdře, kterej se zapaluje tím přiloženým svitkem palmový kůry, „… nebo stodolarovkou,“ vtipkoval fotřík,..

..z města k nám stojí dvanáct korun. V Paříži mě fotřík učil dávat spropitný, zásadně jen deset procent, míň je trapas a víc zas vypadá, že si tím léčíte mindrák..

V Paříži mě fotřík učil dávat spropitný, zásadně jen deset procent, míň je trapas a víc zas vypadá, že si tím léčíte mindrák..

..ale jak ji poznávám hloub, už vím, že Madda je mindráku prostě neschopná, ona je přímo nesmyslně zdravá – a tohle pohazování mejma stovkama je její rauš, její vrcholnej rauš se jmenuje drancování.

V tu chvíli jsem ji nenáviděl. Za láskou číhá vždy zášť…..

ŘÍJNU 1955 DOBYLA britská jednotka spolu s místními ozbrojenci saúdskou oázu Burajmi, kterou pak Británie při-soudila šejchátu Abu Dhabi, tehdy naprosto pustému území se 7000 zaostalými beduíny. Pak jako náhodou zde byla nale-zena obrovská ložiska nafty. Dnes Abu Dhabi produkuje na 12 milionů tun nafty ročně a vládnoucí šejch Šakbút, který ještě před deseti lety bydlel ve stanu a mazal si vlasy velbloudí močí, je dnes jedním z nejbohatších lidí na Středním východě.

„Když nejvíc spěcháš, posaď se na chvilku, praví staré ruské přísloví..

Masa ovšem netouží po úvahách, jak Bogan Tušl vycítil zbystřeným instinktem násilníka v akci, nýbrž po pevném vedení a nejvíc po pogromu, a tak už po libosti hnětl mysl posluchačů..

Pololeže ve svém laminátovém křesílku, s rukama volně položený- ma na chladivém plastiku, s hlavou zvrácenou, aby se mohl opřít týlem o opěradlo, a s přivřenýma očima vychutnával zástupce ekonomického náměstka Bogan Tušl jednoduchou radost spočinutí.

Dosud hlavní spojenci – ode dneška úhlavní nepřátelé. Je tohle také dialektika?

Jak se zahradit před postupujícím valem chátry? Integrovat její elitu.

..být starcem spícím s chátrou pod hradbami paláce V jediném plášti z jednoho kusu a už jen opánky a hůl Ráno se jen napít z kašny a prosedět den po dni na tržišti Už se jen dívat Žít z milodarů Čím méně jich, tím lépe Už se ani nedívat Nemyslit, nesnít, nic Jen dlít a tiše se ztrácet A zemřít nepozorovaně..

Život je pud k ukájení, je pud k smrti.

..ach, odpusťte, starý pane, co jsem ještě nespáchala…..

Náboženství je kruté: žádostivý pohled kvalifikuje jako smilstvo a profylakticky doporučuje vypíchnout si oko. Ale svět je daleko krutější.

Ve vaně při mytí hrudi jemnou řeckou houbou… U okna… Chvilky podivné slasti, hlubinných vzruchů…..

..instinkt sebezničení?

Bogan Tušl se svou březí Jolanou..

A svými vlasy denně leštit můj jezdecký bičík..

„Nejvhodnější chvíle je vždy táž: právě teď.

Výsměšná, uštěpačná, jízlivá, povýšená, zlá: císařovna Zita Poslední.

„Ty ventry –“ supěl vztekle,..

„Ale přece když jsem ti dnes ráno volala…,“ namítala Dáša v pláči. „Ptala ses, jestli máš koupit jednu veku nebo dvě. Copak se do telefonu říká –dvě–?“ „A jak tedy?“ „No přeci –dva–, protože –dvě– se plete s –pět–, to vás na Karlově univerzitě neučili, co? Ale nás ano, naši docenti z Todtovy organizace, a to dvojjazyčně. Jak je německy –dvě–?“ „Zwei…,“ šeptala Dáša. – 240 – „A jak se to říká do telefonu?“ „Cva?“ zkusila Dáša nesměle. „Cva! No to je hrůza – Zwo! Zwo! Zwo! Volej zwo a běhej kolem pokoje!“ A Evropa Zíbrtová oddaně absolvovala svou lekci němčiny v poklusu…..

Pak si prostřel svůj ovčí kožich na podlahu k nohám Dáši Zíbrtové a přemítal, zda učinil dnes vše, co mohl, snad ano, a v tiché radosti – spravedlivý usíná spokojen, ztichlý a bez žádosti zkojen – šťastně usnul.

..to jsem si aspoň myslel a byl v tom kus uklidnění, že horší to už nemůže být – ale věci můžou být vždycky ještě o moc horší.

Všichni umřem, jen co spadne bomba. A chudák ten, kterej už dlouho před tím přestal žít… Opatřit si jizvu, abyste byl aspoň k rozeznání v té hromadě mrtvol na bojišti. Jako chlap a ne jen jako 2 876 943 215. oběť. Staří Sparťani pro svý dorostence organizovali bičování před tváří kněžky,..

Hvězdnýmu nebi je to fuk, vidělo toho už příliš.

..ta úžasná uvolněnost, když jste už úplně v zadeli..

Kostel vévodí vsi. Jde se k němu nahoru, zvolna vyrůstá nad starými kaštany. Jak se octl tak ohromný kostel v tak malé vsi?

..a dotkla jsem se čelem kamenné dlaždice. Jak úlevně chladná…..

NA PROCHÁZKU dlouhou asi 600 km se vydala 67letá paní Else Giffhornová. Vyšla ze svého bydliště v Hammelnu, kde žije se svou dcerou, a cestu ukončí ve Schwieberdingenu, kde bydlí její druhá dcera. Stejnou cestu projela již vlakem a kra-jina ji tak okouzlila, že se rozhodla ji poznat blíže.

..havanské doutníky Upman v hliníkových pouzdrech obtočené palmovou kůrou.

Láska není sex, ba ani erotika. Láskaje být spolu. A její nejvyšší stupeň je být spolu i v mlčení. I v únavě. I ve smrti.

..vložila na jeho ploténku rendlík, na jeho dno lžíci octa – tak se obejdete bez tuku, ušetříte peníze i zdraví, tuky jsou zhouba a třeba Japonci nemastí skoro vůbec,..

..mučit a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem..

..a každý sportovec vám, modré panstvo, poví, že se zdí za zády se vyhrávají i beznadějná už utkání –..

WILLIAM TUBMAN, dvaasedmdesátiletý prezident africké republiky Libérie, vysvětloval nedávno v Monrovii novinářům důvody studentského neklidu v Evropě: „Evropské děti jsou od mládí živeny kravským mlékem. To v nich rozvíjí jakýsi kravský instinkt, jenž se jednoho dne promění ve zvířecí zlo-bu. Ta je ovládá v době studií.“

Děti se před každým jídlem pokřižovaly, drobečky chleba spadlé na zem sebraly, políbily a vhodily do ohně. Jak se srovnáváš s chlebem, tak se srovnáváš s lidmi – nůž na chléb musí být ostrý a řez rovný.

Ceylonský strom, jehož listí větrem mění barvu.

Dáša se dala na náboženství a tisíc let pro ni už nic neznamená.

..žít jako divoch někde hluboko v pralese V kruhové vesnici chatrčí z banánového listí Spát na udusané hlíně Živit se lovem a být věčně při chuti Po tanci kolem ohně mít všecky ženy kmene A přitom žádnou z nich Ležet jako zvíře v trávě a mžourat do slunce – ach, o čempak jsem to snil ještě docela nedávno?…..

„MU“ je jednotka v Indii, stará již dva tisíce let. Označuje vzdálenost, na jakou je ještě slyšet bučení krávy.

Aby tedy bolestí procitl, když láskou usíná.

Evžen zachovává nepohnutou masku, jen jeho hlas je o čtvrttón vyšší.

Ostrost: prostě nedat se otupit. Muži je nejlépe v útoku.

Scházím po schodech dolů. Ještě v prvním patře se snažím uchovat si vůni žehlení, tu vůni ženské čistoty a něčeho jako… domova.

Krátce se pokřižovala: v Boha sice nevěřila, ale chtěla mít všecky dobré mocnosti na své straně.

..vrstva za vrstvou, se začne usazovat skelně tvrdý sníh.

..skelně tvrdý sníh.

Za necelých čtyřicet let snad už umřu sešlostí věkem. Namíchala jsem dva manhattany. Cold cream, ple- ťovou vodu, zubní pastu, ústní vodu, výplach, síťku na vlasy. Dvě tabletky gastrogelu. Tabletku dormitalu. Tabletku libria. Doušek rondy. Bohové, armády, vlády a sjezdy – prosím už jen o milosrdenství spánku..

..leden končí a přijde únor měknoucího sněhu, březen tání hran zimního monolitu, duben třpytu a vodního prýštění, květen luk, ptačího kři-ku a kvetoucích kaštanů a červen dlouhých dnů slunce vrcholícího v obratníku..

Člověk se baví nejvolněji, když má už všecko prošvihnutý. A já prošvihla tedy absolutně všecko.

Alexander Dumas píše, že oběšení je sladká smrt. Naráží tím zřejmě na agonickou ejakulaci oběšenců. Co pocítí žena?

(zneklidněna prudkostí touhy svého těla..

Šest volských ok (smažených na octě: tuky jsou zhouba a třeba Japonci máslo skoro neznají)..

..přestala jsem se učit nová švédská slovíčka, vždyť jich umím už skoro tisíc – jenže je zapomínám… Učit se znamená především opakovat.

Žijeme vedle sebe opatrně a úzkostlivě, jako bychom byli z teninkého a lehce tříštivého skla, začínáme spolu mluvit v co nejkratších větách, jen při nevyhnutelných příležitostech a jen o nejběžnějších věcech, každé sebeslabší potenciální možnosti případné neshody se vyhýbáme mořskou míli dříve, než by k ní mohlo dojít,..

Koupili jsme si vůz, Škoda 1000-MB (tisíc malých bolestí za čtyřicet tisíc korun).

A Dáša Zíbrtová nad svým spícím Alexem vzhlížela vlhký- ma očima k Išovi, vzpomínajíc náhle na svou dávnou lásku Juldu Serafina – na ony světlé dny tenkrát dávno, kdy jsem se cítila tak čistá a tak šťastná, kdy jsem byla ještě schopna radovat se třeba jen z jitřní sluneční záře na roletě a třeba vůbec jen z toho, že je ráno, ze zaprášených akátových listů, z mňoukání kočky z rezavé- ho drátěného plotu, z vůně asfaltu a snad i ze samého prachu na cestě..

A tak jednoho horkého červencového (nebyly náhodou revoluce ve Francii a Americe taky v červenci?)..

..cítil hlad, ale nespěchal jej ukojit, při hladu se nejlépe přemýšlí a s nacpaným – 425 – břichem se dá akorát svalit se do kanafasu.

..a popřál si minutu vzrušení a jeho sladkého trnutí,..

Co ty lidi žene jak koně v chomoutu, dokud nepadnou a nezcepení?

..ale víte, vy dva chudáci, kteří jste se přece kdysi museli milovat, jak chutná teplý mlíko ráno v automatu, když se kropí ulice a voní asfalt?

Věda kráčí, technika utíká, technologie se řítí.

Ironie lidského curricula: napřed zapalovat ohně, pak se u nich hřát, pak opékat buřty a pak hasit…..

KILOGRAM ŽELEZA, proměněný v rez, váží tři kilogramy.

Stará lady v parku se těší na výlet. Proč ne? Proč ne? Staré ladies žijí v klidu a míru.

Nestarejte se příliš o zítřejší den,“

<2025>