Stanislaw Lem

K mrakům Maggelanovým [175]

Bylo zřejmě třeba tak nesmírných vzdáleností, tak mučivých utrpení a tolika let, abych pochopil, jak velké je to, co nás pojí, a jak nepatrné to, co nás dělí.

Hvězdy jsou velké a mocné a věčné ve srovnání s lidským životem, který z nich vznikl. Hvězdy člověka stvořily a hvězdy ho zabíjejí.

Dědeček — nevím, zdali proto, aby ji potěšil, nebo proto, že tomu sám věřil — tvrdil, že roztržitost, která sama o sobě není předností, chodí ruku v ruce s uměleckým nadáním, a to zvlášť nevšedním.

Zůstal jsem sám se svými pochybami.

Celý náš vztah byl jaksi mlhavý, plný nápovědí, tonul v dohadech a očekávání. Byl současně nesnesitelný i okouzlující a bylo jaro.

Stár pětadvacet let — a proto se sklonem k filosofickým generalizacím — jsem si řekl: máš všechno, po čem jsi toužil, závěrečný diplom ze studií, účast na výpravě do vesmíru, olympijský závod a lásku — a jsi nešťastný! Skutečně, jak moudré je přísloví: “Dej člověku vše, po čem touží, a zdrtíš ho!”..

..běžel jako stroj a pracoval pravidelně lokty. Z jeho sevřené siluety dýchala dravost, jakoby stažená do jediného uzlu.

Narůstalo tam ticho, které se šířilo většími a většími kruhy, jako kdyby někdo hodil kámen do vody bez hranic.

Vždycky mě dojímala přísnou prostotou,..

..bylo slyšet jeho lehký cupot na cestičkách vysypaných pískem, crkot okapu, ba dokonce i vzduchové bubliny, které pukaly na kalužích; tento pohled mě tak okouzlil svou všedností, že jsem se nehnul z místa,..

Nevíme totiž nic o cestě vývoje organismů na jiných planetách. Známe jedině dějiny života na Zemi a na Marsu, ale to přece jsou děti téhož Slunce. Ale tvorové, kteří vznikli pod proměnlivými hvězdami, které se střídavě smršťují a rozpínají jako tlukoucí srdce? Toto pulsování světla se přece musí nějak obtisknout v tom nejplastičtějším materiálu, jakým je právě živá hmota!

“Já vůbec nic neříkám; to pouze její sen klade takové otázky.” Velký mechaneurista udělal lehký úklon hlavou před mladou ženou, která seděla bez hnutí po celou dobu této rozmluvy, avšak na její klidné tváři se občas, jako malé světélko, objevil úsměv, který pootevřel její rty.

Po této odpovědi měl zahlaholit smích, ale zavládlo ticho, plné deště za oknem.

Nechtěl ležet v zemi. Byl pohřben v prostoru. Někde ještě krouží raketová loď, do níž bylo uloženo jeho tělo.”..

První podrobné plány vypracoval Bardera asi před sto čtyřiceti lety. Měl mnoho odpůrců. Říkával: “Věc je nesmírně obtížná, tak obtížná, že je nutno se o ni pokusit.”..

..a proces vzrůstu počtu knih se zrychlil po nastolení komunismu a s tím spojeným rozšířením osvěty.

..teprve v roce 2531 ustálilo světové symposium nejznamenitějších odborníků zcela nový způsob uchovávání lidských myšlenek. Posloužily k tomu dávno již objevené, avšak doposud jen v technice užívané triony, krystalky křemíku, jejichž kvantová struktura se dá elektrickými kmity trvale změnit.

Pozoroval jsem tvář astrogátora, když mluvil. Už na ní převažovaly linie stáří, linie klesající.

Někdy se mi zdávalo, že stačí, když se člověk vmyslí do drtivé lhostejnosti vesmíru, obojetného k největšímu vypětí naší energie i síly našich strojů,..

Rád jsem se díval na toho člověka, nabitého nezničitelnou energií.

Nečekáme na to, co přijde, ale tvoříme to sami;..

..zamilovala si bolest, kterou jí působil, protože jí mohla měřit velikost své lásky.

Callarla udělala krok vpřed a vstoupila do světla. Uviděl jsem její úsměv, který mi řekl všechno. Jak se to stalo, nevím. Vím pouze, že jsem si zakryl tvář rukama, abych po tomto úsměvu nespatřil už nic.

Vášeň je tedy pouze jedním z mnoha spojovacích článků a něha se mění z podráždění smyslů v písmena jazyka beze slov,..

Vládce železa dovedl prodávat krev za zlato jako nikdo jiný, a v jeho hutích bušily tisíce ocelových bucharů proto, aby v dalekých zemích přestaly bít tisíce živých srdcí.

“Všecko, co mě potkává, zprvu není, pak to přichází, míjí a zaniká. Ale ty trváš stále. Nevím, proč je to tak, a neptám se na to.

Sklonil se a dotýkal se prsty mimoděk roztaženými její ruky, svých spánků a čela. “Cítíš tento tvrdý obrys? To je kost. Jednou vystoupí z těla volná a holá. Ale to nevadí. Neboť přestože všechno je změnou v řece tvarů, nestálou formou atomů a jejich strukturou, spojením atomů, avšak i atomy se někdy shlukují, aby vytvořily lidské tělo, a znovu se rozpadají — tento okamžik zůstane. Budeš v prachu, v který se změní má paměť, uschována navždy, silnější než čas, než hvězdy, silnější než smrt.”..

Proto vychovatelé vědí, že je dobře usměrňovat dětské touhy a oddalovat jejich splnění, tak totiž v duši vznikají velmi cenná směrová napětí, která se stávají jakýmisi neviditelnými pilíři rostoucí konstrukce charakteru. Člověk v životě dosáhne tím více, čím vyšší si vytyčuje cíle.

Ameta říkával: “Nic dobrého z toho nevzejde, když se slabost se slabostí sejde. Nula od nuly pojde.”..

..přesto jsem jako lékař zpozoroval, jak ostatním rozleptává vzduchoprázdno smysl práce i života.

V noci jsem měl těžké sny. Zdálo se mi, že stojím v hluboké tmě přímo před záklopkou. Cítil jsem, jak od ní táhne nehybný, pronikavý mráz vzduchoprázdna.

Připadám si někdy jako brouček, který běhá po povrchu nějaké obrovské věci a který chce na těchto procházkách poznat, jak vypadá celek.

Byl bych se dal do smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

My, první lidé, kteří letíme k hvězdám, neklesali jsme jen pod tíží samoty kosmického prázdna. Mučila nás nikdy nevyslovená, v hloubi duše skrývaná myšlenka, že naše strádání bude marné.

Sochařka v šedém pracovním plášti posypaném kamenným prachem stáhla hrubou plachtu, která sochu zakrývala.

Nechtělo se mi věřit, že se GEA opravdu pohybuje. Přesvědčoval jsem se o relativitě pohybu: rychlost je prázdným pojmem, neudáme-li soustavu, v níž se pohyb děje.

U nás se život vždycky projevuje za přítomnosti existence bílkovinných sloučenin. Již dávno byla vyslovena domněnka, že mohou existovat struktury podobné bílkovině, utvořené na kostře atomů křemíku, tak zvané silikolipidy.

“Představ si, Nilsi, předmět, skládající se ze tří rovných tyčí, jejichž konce jsou spolu spojeny. Jaký to bude obrazec?” “Trojúhelník.” “Správně. Trojúhelníkovitý obrazec vznikne, dojde-li k takovému spojení, ať chci nebo nechci. Kdyby mi někdo nařídil spojit tyto tři tyče a zároveň kategoricky přikázal, že obrazec, který vznikne, nesmí být trojúhelník, řeknu jako konstruktér, že je to neřešitelný úkol — stejně dnes jako za miliardu let. Tak, abych se vrátil k tvým slovům; je smrt nezbytná pro existenci života, nebo ne?” “Jak může být nezbytná? Smrt je přece popřením života.” “Smrt jednotlivce ano, ale nikoli druhu. Kdybych chtěl uzavřít do jediného slova odpověď na otázku, co je motorem biologického vývoje, odpověděl bych: proměnlivost. Kdyby jí nebylo, vegetovala by prvotní plazma vzniklá v hlubinách archeozoického oceánu do dnešního dne ve stejné formě a nevydala by ze sebe nepředstavitelné množství forem rostlinných i živočišných, z něhož se vyvinul člověk. A teď: proč je možná proměnlivost? Proto, že jedny formy ustupují Jiným, že přichází na svět potomstvo, a v tomto procesu probíhají z pokolení na pokolení těžko postižitelné, malé, ale v miliónech se sčítající změny, které dávají vzniknout novým druhům a typům. A toto zanikání rodičovských forem ve prospěch forem potomstva, toto ustupování jedněch pokolení druhým, přeloženo do našeho normálního jazyka, má jméno smrt. Bez smrti nebylo by proměnlivosti. Bez proměnlivosti nebylo by vývoje. Bez vývoje by nebylo člověka. To je odpověď na tvou otázku.”..

Musel by mít chladnou moudrost a nelítostný klid bohů, v něž věřili lidé starověku, ale kdo by chtěl být takový blázen, aby se chtěl stát bohem, může-li být člověkem?

Zeptal jsem se ho kdysi, proč cítí k astrozoologovi takový odpor. Odpověděl mi: “Jak známo, jsou nejšťastnější tehdy, když nějaká hvězda vůbec nemá planety. Popisují pak do nejmenších podrobností, jak by vypadali tvorové obývající planety této hvězdy, kdyby ta hvězda nějaké planety měla. Jsou to scholastikové třicátého století.

..a teprve potom se to, co na první pohled vypadá jako chaos, objeví se jako řád..

Zatím co Grotrian mluvil, představoval jsem si, jak se lidé uvěznění v kovovém prstenci propadali do mrazivé hlubiny, jak v nich pomalu tuhla krev, jak bojovali o život a teplo. Staletí uplynula od smrti posledního z nich, ale kovová družice kroužila neúnavně kolem chladnoucí hvězdy i se zkamenělou posádkou.

..znovu jsem prožíval pocit, že jsem v příšerném snu — pocit, který vyplýval z neuvědomělého přesvědčení, že skutečnost nemůže být tak krutá.

“Abych řekl pravdu, dávám přednost tomu, nepouštět se do dalších dohadů, protože budou stále labilnější a budou se opírat o stále méně fakt.

..protože nemá smysl mluvit o věcech neodčinitelných.

Ameta poznamenal, že má fantazie tvoří pouze slepeniny známých obrazů a že to ani jinak být nemůže: něco, co neznáme ze skutečnosti, nemůžeme si nikdy představit ani v celku, ani v podrobnostech.

Jak je ten vesmír nemilosrdný, pomyslil jsem si,..

Tembhara nás pobavil historkou o automatech, které patřily dvěma vědcům protichůdných názorů. Když automaty zůstaly samy v laboratoři, přely se celou noc, až konečně jeden z nich přesvědčil druhý automat, a když jeho mistr přišel ráno do pracovny, našel tam místo věrného spojence — zapřísáhlého odpůrce…..

..když k mému sluchu doletěl velice slabý šelest, jako kdyby někdo sypal zrnka máku na napjatou blánu.

“Víš, nemohu tomu uvěřit, že jsem tě někdy neznala… je to tak veliké, jako kdyby to nemělo počátek…..

Nabrala dechu a tichounce, přímo do ucha mi pošeptala: “Oni byli přece jen šťastnější…” “Kdo, drahá?” “Lidé ve starověku.” “Myslíš?” “Ano. Věřili ve věčnost…”..

<2025>