Jean-Christophe Grangé

Francouzský spisovatel, novinář.

Purpurové řeky [186]

Široká ramena, lehce kadeřavé šedivé vlasy, obličej jako vytesaný z kamene. Prototyp hlídače majáku.

Panovala tu lehce morbidní atmosféra, jakou lze na venkově nalézt vždycky, když krajina už nedokáže zamaskovat svou hlubokou osamělost pouhou krásou jednotlivých míst.

Šero mračného dne nesměle prorážely sluneční paprsky, odsekávající hoblinky světla.

Vždycky si s vámi rád popovídám, Fanny. Ale hovořit o tom mne nikdy neuslyšíte. Ani o tom, co jsem toho dne ztratil. Mladá žena sklopila oči a řekla bezbarvým hlasem: – Chápu. – Ne, nechápete. A to je právě vaše štěstí.

Krása této ženy se projevovala až s jakýmsi zpožděním, jako ozvěna prvního stísněného dojmu.

Jeho práce pojednávala o vztazích mezi zkouškou a morálním principem. Mezi tělem a myšlením. Studoval mýtus o athlonovi, prvotním muži, který zabezpečoval plodnost Země svou vlastní silou, překročením omezení svého vlastního těla.

Krása je záležitostí linie.

Žena jej přivítala se srdečným úsměvem, což jej překvapilo. Obvykle vzbuzoval spíše vlnu nedůvěry. V duchu ženě za její spontánnost poděkoval a několik vteřin si ji prohlížel. Její obličej byl plochý jako hladina rybníka a na něm dvě velké zelené oči jako květy leknínu.

Všechno tu bylo nějak nakřivo. Karim měl pocit, že se pohybuje v krabici od bot, kterou někdo rozšlápl.

..a nynhidrin na snímání otisků prstů,..

Fašouni si šněrovali své boty přístavních dělníků bílými nebo červenými tkaničkami. Levičáci žlutými.

Karim věděl, že všichni mají na vnitřní straně spodního rtu vytetována písmena SKIN.

Myslím, že vrah vypálil rány ohněm. Zdá se, že je navlhčil trochou benzinu a pak je zapálil. Řekl bych, že použil nějaký rozprašovač.

Sophie Cailloisová na něj třeštila oči. Krása jejího obličeje se spojovala v jakési lehounké, nervózně se chvějící pletivo.

Ještě jsem nevěděl, že jsem k ničemu. Alkoholik. Zkažený. Naložený do šnapsu. Syn takové… Jak dávat, co člověk sám nemá? Jak přinášet světlo, když se člověk utopil ve tmě? Jak? Jak?

Slib temnot, zašeptala žena. Sestra Andrea učinila slib temnot. Už jsme ji neviděli čtrnáct let. Dnes už musí být slepá.

Dostal na sebe zlost. Nechtěl mít žádné vzpomínky a žádnou slabost pro svou minulost. Byl dítětem přítomnosti. Dítětem okamžiku. Aspoň si to tak rád představoval.

Protože já nepatřím nikam a nic ani nikdo mě nemůže zastavit. Hraju pod svými vlastními barvami, jasné? Pod svými vlastními barvami!

Je to disciplína, která se zrodila na konci minulého století. Německý cvičitel orlů si všiml zvláštního fenoménu. Jeden z jeho dravců si zlomil nohu. A tehdy si ten muž všiml, že se na orlově duhovce objevil nový znak. Zlatý vroubek. Jako kdyby se ta nehoda odrazila v ptačím oku.

Fabienne Héraultová viděla, jak se poručík rozhlíží, a zašeptala: – Odcizila jsem se světu a času. Ten dům je k mému obrazu.

<2026 - překvapilo, velmi dobré.>