Hermann Hesse

Knulp [192]

Nad velkým jídelním stolem visela na třech řetězích velká petrolejová lampa, řídký tabákový kouř se rozplýval ve vzduchu a v čmouhách se vinul k horkému cylindru, kde prudce zavlál a ztratil se.

..prkýnko s půlbochníkem černého chleba, pečlivě obráceného skrojkem dolů,..

Nerad si dělal plány a nerad sliboval na dlouhou dobu dopředu. Nebyl-li si jist, že bude moci volně naložit se zítřkem, necítil se ve své kůži.

Tak ležel v zešeřelé podstřešní světnici celý den tiše a spokojeně, cítil, jak chlad a obtíže putování mizí, a s radostí se oddával blahému pocitu z teplého útulku. Naslouchal hustému šumotu deště na střechu..

..a rozpomněla se na dobu, kdy jako číšnice U vola se tu a tam v jarním mámení dala pomilovat takovým cizím pěkným chlapcem.

“Vlastně je mu dobře,” pomyslil si mistr s trochou závisti. A zatím co se vracel ke svým jámám, myslel na přítele a podivína, který si nic od života nežádal, než aby mohl přihlížet, a nedovedl říci, zda je to náročnost nebo skromnost.

..přihlížel spádné hře kudrnatých hoblin,..

..postál chvíli v rozprávce u okna do soustružníkovy dílny a přihlížel spádné hře kudrnatých hoblin,..

Nerad však strkal prsty do starostí jiných lidí a necítil potřebu pomáhat lidem, aby byli lepší a chytřejší.

“To je hezké, že jste přišla, Baruško, už jsem v to málem ani nevěřil.” Šel jí po levici a vedl ji alejí vzhůru proti vodě. Byla ostýchavá a styděla se. “Přece jenom to není v pořádku,” opakovala znova a znova. “Jenom ať nás nikdo nevidí!”..

Její malý poklad zážitků se otevřel a byl větší, než by si sama byla přiznala,..

A protože už nikdy tak mladí se spolu nesejdeme, pojďme to zkusit jednou dokola.

Bylo to ještě za mlada a Knulp byl ještě na živu. Putovali jsme tehdy, on a já, za horkého léta žírnou krajinou a starostí jsme měli pomálu. Ve dne jsme se loudali podél žlutých žitných polí nebo jsme polehávali pod chladivým ořechem nebo na okraji lesa, navečer jsem však naslouchával, jak Knulp vypravoval historky sedlákům, dětem předváděl stínové divadlo a děvčatům zpíval mnoho svých písní.

“Knulpe,” povídám, “neslibuj pannám příliš mnoho, nebo ti nebudou brzy už vůbec věřit.

“Pravda, Knulpe. Všecko je totiž krásné, když se na to díváme v pravou chvíli.”..

“Nevím. - Podívej se, dvakrát v životě jsem měl lásku, myslím tu opravdovou, a po obakrát jsem najisto věděl, že je to navždycky a že jenom smrt by to mohla ukončit, a pokaždé to skončilo, a já jsem nezemřel. Taky přítele jsem měl, doma ještě, v našem městě, a nebyl bych si pomyslil, že my dva bychom se mohli v životě rozejít. Ale my jsme se přece jenom rozešli, už dávno.”..

Začlo pohřmívat a platan se rozševelil,..

Budu-li tak ještě chvíli ležet, myslil si nevrle, pak už nevstanu. Málo mu sešlo na životě, silnice za posledních let ztratily mnoho ze svého kouzla. Nechtěl však zemřít dřív, dokud znovu neuvidí Ger-bersau a nerozloučí se potají s řekou a s mostem, s tržištěm a s bývalou zahradou svého otce a taky s onou Františkou. Jeho pozdější lásky byly zapomenuty, jako vůbec celá řada jeho let na cestách mu teď připadala nepatrná a bezvýznamná, zatím co tajuplná léta chlapecká nabyla nového lesku a kouzla.

Též podlaha z tvrdého dřeva jej zaujala..

Přešel po staré lávce a uprostřed se zhoupl v kolenou, aby znovu jako chlapec kdysi pocítil jemné pružné odpérování můstku jako odpověď v sobě.

Odtud se leckterý večer vracíval domů zešeřelými ulicemi s klíčícími tuchami rozkoší lásky, tam rozplétal copy děvčatům koželuhovým a tam byl zpit polibky hezké Františky.

..a na těch dlouhých, únavných, daremných cestách propadal se do spleti svého nepodařeného života jako do houževnatých trnitých šlahounů,..

Ale hovořili, Bůh a Knulp, o marnosti jeho života a jak to mohlo být zaonačeno jinak a proč to a ono tak a ne jinak musilo se stát. “Tenkrát se to stalo,” stál Knulp pořád na svém, “tehdy, když mi bylo čtrnáct let a Františka mne nechala na holičkách. Tehdy mohl jsem se stát ještě vším. Ale potom se ve mně cosi porouchalo nebo zhudlařilo a od té chvíle jsem už nestál za nic. - Inu, prostě byla chyba, žes mne nenechal ve čtrnácti letech umřít! Pak by byl můj život tak krásný a dokonalý jako zralé jablko.”..

Když Knulp znova otevřel oči, slunce zářilo a tak oslňovalo, že zas rychle musel sklopit víčka. Cítil, jak mu těžce spočívá sníh na rukou, a chtěl jej setřást, ale vůle spát byla v něm už silnější než každá jiná vůle.

<2026>